Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podrobná historia BLINK182(štvrtá kapitola)

5. 8. 2007
Podrobná historie Blink-182 (4)
Čtvrtá kapitola

Jak byli Blink zavřeni do kobky



První koncerty Blink se moc nepovedly. Ale jejich počet neustále narůstal. A i když publikum tvořili převážně kamarádi ze školy, změna byla již na dohled. Kapela si totiž našla vlastní cestu, jak se představit více lidem. Tehdy fungoval v San Diegu velmi oblíbený klub Soma, na původní adrese na Market Street. Klub byl rozdělen na dvě patra – v tom vrchním a hlavním hrály slavné kapely jako NOFX nebo Green Day, zatímco začínající kapely měly vyhrazen prostor ve sklepení, v místnosti, které se říkalo příznačně – kobka.

Kobka byla malá místnost, ve které bylo malé pódium jen pár centimetrů nad zemí, na kterém nebylo prakticky k hnutí. A moc větší prostor nemělo ani publikum. V kobce platilo jen jedno pravidlo – kapela se musela zdržovat jen na jevišti. Skupiny to většinou dodržovaly, protože zde mohly oslovit hodně lidí. Headlinery koncertů v tomto klubu byly často také malé místní kapely. A předkapely jim dělaly ještě menší místní kapely. A Blink byli právě jednou z těchto ještě menších místních kapel.

Vybavení kapely se zpočátku vešlo do velké, rodinné dodávky Markové maminky. Sice to nebylo auto, ve kterém se mladý punk-rocker rád ukazoval, ale bylo jediné s dostatečně velkým prostorem, kam se vešlo veškeré vybavení kapely. Každý koncert v kobce museli Mark, Tom a Scott všechno vybavení ručně nosit po schodech do sklepa. Tam pak hrávali pro třicet, čtyřicet lidí, z nichž většina se přišla podívat na jiné kapely. Jen pár přišlo kvůli Blink, a to byli především kamarádi.

„Pamatuju si, jak jsem se pokaždé bál, že se bouchnu hlavou o strop, protože tam bylo tak těsno,“ vzpomíná Mark Hoppus. „Ale hrát tam bylo úžasný. Kobka byla skvělá. Je skvělý, když nějaký klub dává šanci malým začínajícím kapelám šanci představit se třiceti, čtyřiceti lidem.“

„Hrát v kobce bylo skvělý,“ říká Tom DeLonge. „Živě si pamatuju, jak jsem sedával před klubem a divil se, že mě čeká skutečnej koncert ve skutečným klubu. Ale taky jsem byl nakrknutej, protože jsem věděl, že za hodinu bude po všem a my musíme čekat další měsíc, až tam zase budeme moct hrát.“

Ale s přibývajícími koncerty v kobce rostla u kluků chuť po větších koncertech; takových, jako v prvním patře klubu. Ale to nejdřív museli dokázat vedení klubu, že jsou kapela, která to myslí vážně. A tak museli uspořádat koncert v kobce, na který se musí přijít podívat hodně lidí. A tak se „kvalifikovat“ do prvního patra. Pokud by přišlo sto lidí, kteří u vstupu řeknou „Blink“, může kapela hrát na hlavním pódiu. Ale jak přilákat sto lidí? Bohužel tolik kamarádů neměli a tolik lidí je ani neznalo. Potřebovali ještě více koncertů...

A DeLonge na tom opravdu tvrdě pracoval. I když to byli všichni tři, kdo měl zájem na úspěchu kapely, Tom byl ten, kdo ve skutečnosti všechno vedl. Pro kapelu byl schopný udělat cokoliv. Na zkoušku tak jednou donesl magnetofon, na němž nahráli pásku, kterou pak poslali všem promotérům v San Diegu. Těm pak neustále volal, dokud od nich Blink nedostali nějakou šanci hrát. Volal ředitelům místních středních škol a říkal jim, že Blink jsou vysoce motivující kapela s důrazem na protidrogovou tématiku. Jeho cílem bylo, aby Blink mohli hrát během pauz na obědy nebo na různých shromážděních ve školách. Tom byl v tomto neúnavný a nestyděl se udělat cokoliv, co by pomohlo kapele.

„Já chtěl prostě pořád hrát,“ říká Tom. „I když jsem byl v práci, tak jsem pořád těm lidem volal. Do škol jsem nosil letáky a poslal jsem snad milion našich pásek. Jak moc jsem tehdy chtěl hrát nějaký koncerty!“

A všechny tyto snahy Toma nevyšly v niveč. Blink hrávali koncerty pravidelně. A s přibývajícími koncerty se rozrůstalo také publikum. Blink se stávali v San Diegu víc a víc známější, to vše díky tomu, že je lidé mohli slyšet téměř každý víkend. Blink měli také jednu výhodu – v San Diegu vyčnívali. V polovině devadesátých let bylo San Diego známé hlavně tvrdými rockovými kapelami, např. Rocket from the Crypt nebo Fluf. A kapela složená ze skaterů, která na koncertech mluví o prdění a hrající rychlý a melodický punk-rock, tehdy budila pozornost. A přesně takovou kapelou Blink tehdy byli. A tak se konečně stalo, že v publiku se stále častěji začaly objevovat tváře, které nikdo dřív před tím neviděl. A bylo jich hodně.

Blink nakonec nikdy neměli šanci zahrát na hlavním jevišti v klubu Soma. Ale nebylo to z důvodu, že nesehnali stovku lidí, která by se na ně chtěla přijít podívat. Ještě než shromáždili dostatečně velký počet fanoušků, původní klub Soma byl uzavřen a přestěhoval se. Nový klub Soma sice už neměl kobku, ale za to měl vedlejší pódium. Základní myšlenka tak zůstala stejná.

„Soma byl takovej náš druhej domov,“ vzpomíná Mark. „Všichni mladí, kteří se nezajímali o fotbal nebo nějaký plesy chodili sem. Všichni sem chodili, aby viděli svoje kamarády a mrkli se na kapely. Každý víkend. Hrát tam byla vždy paráda.“

Krátce po znovuotevření klubu hráli Blink na vedlejším jevišti, jako hlavní kapela. Aby se dostali sem, museli pracovat tvrdě a dlouho. A tuto šanci využili naplno. Tehdy si získali všechny přítomné. Místnost s vedlejším pódiem byla totálně zaplněná a když Blink začali hrát, celý dav se rozpohyboval. Mezi písničkami Tom s Markem vtipkoval na téma hovínek, masturbace a samozřejmě, holek.

„Lidi pořád chodili a chodili,“ říká Tom. „Polovinu z nich jsem neznal. Bylo tam nějakejch 140 lidí. Bylo to trochu děsivý, víte byl to náš koncert a oni všichni přišli na nás! Byl jsem posranej strachy, že budeme hrát špatně nebo tak.“

Ale koncert dopadl dobře. Publikum se výtečně bavilo a s nimi se bavili i Blink. Bylo to jako na zkoušce, jen tam bylo 140 lidí víc. Konečně. Konečně si vysloužili právo hrát na hlavním, velkém, pódiu.

Pokračování příště

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář