Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podrobná historia BLINK182(piata kapitola)

9. 8. 2007
Podrobná historie Blink-182 (5)
Kapitola pátá

Konečně opravdová kapela, se vším všudy, včetně desky



První velký koncert Blink proběhl jeden čtvrteční večer, na hlavním pódiu v klubu Soma. Tehdy začala pro kapelu nová éra – velkých koncertů. Ale ty ještě větší teprve měly přijít. V letech 1993 a 1994 dělali Blink vlastně jen jediné – hráli koncerty. Téměř každý víkend jste je mhli vidět na nějakém pódiu, ať už jako hlavní kapela na vedlejším pódiu v Soma klubu, nebo jako předkapela na hlavním jevišti. Nebo v úplně jiném klubu pro mladé v oblasti San Diega. Několikrát dokonce hráli ve střediscích YMCA. Jediným místem, kde fanoušci hledali Blink marně, byly kluby pro dospělé, kam se jejich vrstevníci nestahovali. A Blink o jiné fanoušky vlastně ani nestáli a s jinými nebyli šťastní.

„Byli jsme stejný děcka, jako naši fanoušci,“ říká Tom. „Víte, chodili jsme do školy, zkoušeli balit holky a prostě blbli. A o tom jsme taky zpívali, to co jsme dělali my i naše publiku. Myslím, že proto nás lidi měli rádi. Prostě nás znali.“

Během relativně krátké doby kapela urazila dlouhou cestu, která začala v Tomové garáži. Blink už byla skutečná kapela, měla své koncerty a měla své fanoušky. Chybělo už jen jediné – album. Skutečná deska, ne nějaká nahrávka ze Scottového pokoje.

Mark v tuto dobu stále ještě pracoval v obchodě s deskami, aspoň on tak svoji činnost ta nazýval prací. Jeho šéf Pat Secor měl hudbu hodně rád. Secor začal pracovat v této branži, protože se chtěl dozvědět něco o obchodní stránce hudebního průmyslu. Když Mark zrovna netrávil čas v práci sledováním televize (což nesměl), nebo zrovna nejedl (v obchodě se jíst nesmělo), neukazoval se v obyčejném tričku (jiné triko než s límečkem bylo zakázáno) a kšiltovkou (čepice byly tabu) a modrými vlasy (zaměstnanci museli mít přírodní barvu vlasů), nebo když zrovna neignoroval zákazníky, on a Pat spolu pořád mluvili o hudebním světě.

„Můj šéf byl zároveň můj kamarád,“ vzpomíná Mark. „Měli jsme rádi stejnou hudbu a pořád jsme si povídali. On chtěl založit vlastní label a my jsme chtěli vydat demo desku. Tak nám nabídnul, že nám půjčí nějaké peníze, a než mu je splatíme, tak si budeme dělit zisk. A tak jsme se za jeho a naše peníze dostali do studia.“

„Pat byl první člověk, kterej nám věřil,“ říká o této době Scott.

Tato demo nahrávka je známá pod názvem „Buddha“. Nahrána byla v kalifornském městě Santee v Doubletime Studios. Technika tehdy dělal Heft Forrest, který za pouhé tři dny a za směšný rozpočet udělal to nejlepší, co jen mohl. V tu dobu byl Mark navíc nemocný a všechno se navíc muselo sladit s jeho rozvrhem ve škole a jeho prací. Ale podařilo se, první opravdová nahrávka byla na světě.

„Pamatuju si, jak jsme byli totálně paf z těch hudebních efektů, který měli ve studiu,“ vzpomíná Tom. „Nahrávání nám trvalo tři večery a několik hodin jsme strávili přidáváním různých efektů, protože jsme si mysleli, že to bude znít legračně.“

Na obal se použilo jen pár fotek, které pořídil dobrý kamarád Cam Jones. Mark a Cam strávili jedno odpoledne focením „uměleckých“ fotografií, které pořizovali na Scottově dvorku. Soška budhy na obalu byl dárek od Markova nevlastního otce. Mark si prostě myslel, že soška vypadá dobře a tak ji s sebou jednou vzal na focení. Když pak fotky vyvolali, šli do místního kopírovacího obchodu, kde si pak hráli s barvami, než byli spokojení. Část bookletu s texty písniček byla také jednoduchá – ručně napsaná a tisíckrát okopírovaná. Byla to jednoduše amatérská deska se vším všudy.

Ale ani to nemělo vliv na to nejdůležitější – na písničky. A ty byly dobré. Byly výsledkem usilovné práce Toma a Marka, kteří byli v tomto směru perfekcionalisté. Písničky byla jedna z mála oblastí, ve které se kapela snažila o to nejlepší.

„Jediné, na čem nám záleželo, byly písničky,“ říká Mark. „To byl náš jediný cíl. Psát skvělý písničky. Nemuseli jsme zahrát každý koncert perfektně, nemuseli jsme všechno udělat nejlíp, nemuseli jsme podat nejlepší výkon, ale museli jsme mít dobrý písničky.“

„Myslím, že nejlepší bylo to, že jsme jako kapela zpívali o věcech, se kterýma se mohly děcka ztotožnit,“ dumá Tom. „Psali jsme písničky o věcech, který děcka znají. Ale bylo taky hodně důležitý lidi rozesmát. Na konci nahrávání Buddha jsme tak strávili mnohem víc času nad zlepšováním těch vtipných písniček než těch ostatních.“

A několik těchto písniček si kapela oblíbila. A fanoušci také. Několik let po vydání tohoto dema byly písničky natolik přitažlivé, že je label Kung Fu Records vydal na CD a nahrávka se tak stala poprvé dostupná všem fanouškům.

Ale v době, kdy Blink neměli ani ponětí, co je to distribuce, dostat demo k fanouškům dalo o hodně víc práce. Tom a Mark tak jednou museli zajet pro nahrávku na kazetách. Ve skutečnosti to byly dvě krabice – v jedné kazety a v druhé obaly k nim. Poté jeli do kopírovacího obchodu, kde udělali obaly na kazety. A nakonec to všechno dovezli do Markova domova, který stále bydlel s rodiči. A tak se celá Markova rodina během sledování televize zapojila do kompletování. Když bylo vše poskládáno, Mark nasedl do auta a kazety rozvezl po různých obchodech s hudbou ve městě.

„Pořád si dobře pamatuju, jak jsem jezdil po městě a hledal obchody, kam bych dal naše kazety,“ říká Mark. „A protože se prodávaly, tak jsem se často do těch obchodů vracel. A i když jeden obchod prodal třeba jednu kazetu, druhej třeba dvě, ta to znamenalo, že někdo přijde do obchodu a chce si koupit něco, co jsme my vytvořili. A to byl úžasný pocit.“

Kazety se také prodávaly na koncertech Blink. A to rychle. Starší fanoušci je chtěli, aby si mohli kapelou pouštět v autech. Noví fanoušci prostě chtěli opět slyšet to, co se jim zrovna zalíbilo. Ať už byl motiv jakýkoliv, lidé prostě nahrávku chtěli. A tak Mark s Tomem stále častěji jezdili do továrny, kde vyzvedávali další a další krabice s kazetami. Navíc v tu dobu začali Blink prodávat také svá trika. Tom a Mark si při této příležitosti zařídili obchůdek v Markové garáži. Nebyla moc pěkná, profesionální, extra kvalitní trička, jako měly slavné kapely. Byla to pouze podomácku udělaná trika. Chtěli si udělat vlastní trička a technologii výroby zkoušeli na všem, co se doma nabízelo – polštáře, prostěradla, boxerky... Tehdy bylo všechno od inkoustu a různých chemikálií, které zase inkoust vymazávaly. Ale trika nakonec byla na světě.

„Naše první trika byly fakt šílený,“ směje se Mark. „Vlastně ano nedávaly smysl. Na přední straně byla nějakej podivnej motiv čehosi a vzadu tuším nápis ‚Mladý divný prso‘. Vůbec netuším, co jsme tím mysleli. Jednou jsme dostali extra zakázku od jednoho kamaráda – prej jestli mu můžeme oddělat ten prsatej nápis z trička?“

Ale i přes to se také trika prodávala. Ano, neprodaly se jich tisíce ani stovky, ale na tom nezáleží. Ale to, že se našel někdo, kdo nosil triko Blink, na kterém byl nápis „Mladý divný prso“ byl pro kapelu dostatečným potěšením.

Kapela se tam pomalu ale jistě stala vším pro Marka, Tom a Scotta. S tím ovšem také souvisí fakt, kterého si byly dobře vědomi – kapelu ovlivňují také různé věci zvenčí, ať už je ten vliv dobrý či nikoliv. A tak se stalo, že když se začala kapela konečně pořádně fungovat, Scottovi rodiče prodali dům v Poway a přestěhovali se do Rena, města v Nevadě. A svého syna, který stále ještě chodil na střední školu, vzali s sebou. Blink ztratili svého bubeníka. Brzy jej nahradili muzikantem Mikem Kriplem, ale Tom s Markem chtěli zpět svého bubeníka. A tak několik měsíců usilovně šetřili, aby mohli Scottovi platit letenky na koncerty. Scott nakonec přesvědčil rodiče, aby mu dovolili se přestěhovat zpět do San Diega, kde žil s Markovou rodinou. Kapela tak byla opět pohromadě a mohla pokračovat v cestě za úspěchem.

„Léto, kdy jsem bydlel s Markovou rodinou, bylo moje asi nejlepší léto v životě,“ vzpomíná Scott. „Z domova jsem odešel v 17ti letech, koupili jsme dodávku, natočili první videoklip... Měl jsem své sny a ty se začínaly plnit.“

A Mark, Tom a Scott nebyli jediní, kdo vnímali, že Blink mají úspěch. Na obzoru se již rýsovaly věci, které sice sami ovlivnit nemohli, ale pro kapelu měly znamenat změny k lepšímu.


Pokračování příště
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář