Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podrobná historia BLINK182(druhá kapitola)

20. 7. 2007
Podrobná historie Blink-182 (2)

Druhá kapitola

Káčátko a králíček aneb jak byli Blink nejdřív málem čtyři a poté dva



Mark Hoppus a Tom DeLongeTi dva se scházeli v Tomové garáži. DeLonge si své nápady na písničky sepisoval do sešitu, který nosil všude sebou. Společně s Markem Hoppusem pak tyto nápady probírali a přidávali k tomu písničky, které napsal Mark. Celé hodiny dokázali spolu hrát. Dokonce už na prvním společném setkání v garáži vznikly základy jedné z nejoblíbenějších písniček historie Blink-182 – Carousel.

„Okamžitě jsem cítil, že my dva máme stejný styl,“ říká DeLonge. „Jedinej rozdíl byl v tom, že jsme hráli na jinej nástroj.“

„Měli jsme stejný představy o písničkách, psali jsme o stejných věcech, oba jsme chtěli stejný písničky. Prostě jsme našli jeden druhého,“ přidává k tomu Hoppus.

Jakmile se jednou našli, už nikdy se od sebe nehnuli. Mark sice ještě studoval střední školu, ale rozvrh si upravil tak, že do ní chodil jen dvakrát týdně. Zbytek času trávil s kamarády, na skateboardu nebo zkoušením. A společně s Tomem si užívali neuvěřitelných dávek legrace. Čas postupoval a Mark s Tomem si začali uvědomovat, že nechtějí-li hraním zaplácnout jen jedno léto, musí kapelu začít brát vážněji. Ale hlavně... potřebovali bubeníka. Tom znal jednoho kluka. A tak se na scéně objevil 14tiletý Scott Raynor, dlouhovlasý příznivec heavy-metalu, fanoušek kapely Metallica.

„Toma jsem znal ze školy Rancho Bernardo, kde probíhal souboj kapel,“ vzpomíná Scott. „Začali jsme hrát dohromady, takovej divnej mix metalu a punku á la Descendents. Znělo to divně, ale pak přišel Mark a najednou to bylo fajn. On byl skvělým mostem mezi mnou a Tomem.“

Když tehdy Tom Scotta na onom souboji viděl, uvědomil si, že Scott je také dobrý bubeník. A tak byl přijat. Zkoušky se přesunuly z Tomové garáže do Scottova pokoje, který byl odhlučněn od zbytku domu oblíbenými platy od vajec. Dostat všechno vybavení do místnosti nebylo jednoduché a samotné pro hraní už tam opravdu bylo místa poskrovnu. Ale zkoušky se konaly pravidelně. Nikdo nikdy žádnou nezrušil.

„Scott byl od začátku velkým přínosem pro kapelu,“ říká DeLonge. „Udělal by pro ni cokoliv, první poslední. Jediný, co potřeboval, byl řidič, protože byl moc mladej a nemohl ještě mít řidičák. Tak jsem ho všude vozil a taky jsem si ho za to pěkně dobíral.“

Mark Hoppus a Scott RaynorS bubeníkem se DeLongův sen o kapele konečně začíná stávat realitou. Na oko vypadali muzikanty sice mnohem víc, než jaká byla skutečnost, ale oni tuhle práci prostě chtěli dělat. Mark, Tom a Scott zkoušeli každý den. Celé hodiny trávili psaním vlastní hudby, hodiny zkoušeli různá nastavení svých zesilovačů a zjišťovali, co který knoflík dělá. Přemýšleli, co vtipného budou říkat na skutečném koncertě, nacvičovali různé styly skoků a zjišťovali, při kterém jim to sluší nejvíc...

Možná právě v této době si kapela začala pohrávat s myšlenkou najmout zpěváka, frontmana kapely. „Věděl jsem, že kdybych nemusel zpívat, tak bych mohl hrát mnohem komplikovanější věci na kytaru,“ vzpomíná DeLonge. „Ale když už jsem napsal písničku, tak jsem ji chtěl taky zpívat. A já s Markem jsme byli hodně přizpůsobivý, takže jsme nikoho dalšího nepotřebovali. I když mi dalo hodně práce, abych naučil Marka zpívat jako chlapa. On nejdřív chtěl zpívat všechno tak jako Barbra Straisandová.“

A tak se kapela spokojila s tím, co měla. Mark s Tomem zpívali oba dva. Mark hrál na basovou kytaru, Tom na kytaru a Scott na bicí. Složení kapely tak bylo definitivní. A skupina se také stala tou nejdůležitější věcí v životech jejích členů. To se nelíbilo Markové přítelkyni, která žárlila na čas, který Mark věnoval kapele místo jí. Hoppus dostal ultimátum: buď ona, nebo kapela. Jak to dopadlo, víme všichni... Ale taky to mohlo dopadnou úplně jinak. Mark se dokonce v jedné chvíli rozhodl odejít. Ale když mu o čtyři dny později Tom řekl, že se se Scottem chystají nahrát pásku, Mark se rozhodl vrátit se. Chtěl bych zpátky v kapele.

„Viděl jsem, jak se naštval, když jsme mu řekli, že to uděláme bez něho,“ říká DeLonge. „Nejdřív udělal to, co po něm chtěla jeho přítelkyně. Ale byl tvrdohlavej a vrátil se. Ale je jasný, že musel projít znovu celým procesem výběru. Chápete, že se prostě nemohl jen tak vrátit ke své staré práci?!“

Když se tedy definitivně ustálilo složení kapely, zbývala už jen poslední věc – její název. Nejdřív si říkali Duck Tape a dokonce měli svého maskota – roztomilé malé káčátko. Ale tento název vydržel jen chvíli. O pár dní přišel Tom s tím, že se mu mnohem víc líbí název Blink. A to se taky uchytilo. A i nyní měli svého maskota – malého králíčka. Co jiného je s punkovou scénou spjato více než malý králíček?!


Pokračování příště
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář