Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podrobna historia BLINK182 (jedenásta kapitola)

23. 8. 2007

Kapitola jedenáctá

Sníh, sníh a zase sníh


Blink-182 v roce 1996 čekalo první velké turné po Americe, na kterém hráli jako hlavní kapela. Na turné se vzpomíná jako na „Turné podělanýho počasí“.

Blink-182 už věděli, co je čeká, přesto si mysleli, že tohle turné bude jednoduché. Ale nakonec se z něj stalo jedno z nejdrsnějších turné, jaké kdy zažili. Bylo to teprve druhé turné po USA a už byli headlinery. Pokud někdo chtěl přijít na koncert, často přišel jen kvůli Blink-182. A zatímco v některých částech země už byli poměrně známí, někde vůbec ne. A tak na některých koncertech nebylo víc než třicet lidí. Kapele pomáhali na turné tři lidé – Cam, který dělal kytarového technika, Markova sestra Anne, která vybírala vstupné a prodávala věci kapel a Mike Fasold, všeuměl.

A nejhorší na tom všem bylo počasí. Už druhý den cesty zasáhlo jižní Kaliforňany prudké sněžení, které vydrželo až do poloviny celého turné. A v Chicagu byla taková zima, že jedna z kapel hrála celá oblečená do kombinéz.

„Naše šatny byly propojený,“ říká Mark. „Tak jsem se zeptal, jestli nepotřebují pomoct s vyslíkáním těch kombinéz. Ale moc se jim do toho nechtělo. Ve skutečnosti na můj dotaz práskli dveřma.“

Celý štáb Blink-182 onemocněl. Silnice byly pokryté sněhem a ledem, a tak se lidé jen těžko dostávali na koncerty. Návštěvnost tak byla prachmizerná. V klubech bývala obvykle stejná zima jako venku a tam, kde se prodávala trika a další zboží, vítr foukal sníh skrze velké díry ve zdech.

„Prostě byla příšerná zima,“ vzpomíná Markova sestra Anne. „Ráno jsem vylezla z dodávky, abych se šla osprchovat. Na zpáteční cestě moje vlhký vlasy prostě zmrzly. A pak jsem měla v klubech prodávat trička v místech, na kterých byly v podstatě závěje. Tohle jsem fakt odmítla dělat.“

Tehdejší večer byl prostě příšerný. A kapela navíc musela odjet hned po odehrání koncertu; čekala ji totiž sedmnáctihodinová cesta do Kanady. Tedy, cesta by samozřejmě netrvala tak dlouho, kdyby se nekonala v nevětší sněhové bouři za posledních čtyřicet let. Sníh padal tak prudce, že prakticky nebylo vidět na cestu. Tom, který dříve v práci řídil velké nákladní automobily vozící cement, se ujal řízení jako nejzkušenější řidič. A to i přesto, že v autoškole několikrát neudělal testy. Přesto byl připraven odřídit celou cestu.

„Fakt jsem se bál. O řízení ve sněhu jsem nic nevěděl, prostě jsem se musel spolehnout sám na sebe,“ vzpomíná Tom. „Prostě jsem jel, jel a jel. Skoro nic než sníh jsem neviděl. Jednou jsme najeli na led a dostali smyk. Byla to hrůza.“

Celou cestu nikdo nespal. A ani si nikdo neodpočinul. Všichni seděli jako zařezaní, pořádně přivázáni pásy. Počasí bylo tak špatné, že se chvíli všichni mysleli, že by prostě měli zastavit a počkat, až se to zlepší. Ale to by se také nemuseli na koncert dostat. Nakonec si řekli, že nejlepší řidiči jsou ti, co jezdí s nákladními vozy. A dokud ti jezdí, oni mohou také. A tak pokračovali dál. Když se nakonec dostali z bouře, byli na hranicích s Kanadou. Tam museli několik hodin čekat, než jim bylo vyřízeno pracovní povolení a prohledána dodávka. Všichni byli vyčerpaní a hladoví. Potíže na hranicích jim náladu nezvedly. A jediné auto, které v oné bouři na sinici potkalo, bylo policejní. A tak navíc dostali pokutu za příliš pomalou jízdu. Ale nakonec to dokázali a do Kanady dojeli.

„Jednou jsme na chvíli zastavili a zavolali našemu manažerovi Rickovi, který na nás v Kanadě čekal,“ říká Mark. „Nevěděli jsme, jestli budeme schopní pokračovat dál, ale on nám prostě řekl, abychom jeli dál, že to není tak špatný a ať nejsme baby. Když jsme se nakonec do Kanady dostali, Risk seděl v křesle, popíjel horkou čokoládu, v teplíčku a šťastný. Fakt bychom mu rádi tehdy nakopali.“

Ale ten koncert stál za to. Byl to tamější oblíbený festival SnoJam, jehož line-up tvořily velké kapely jako Bouncing Souls, Ten Foot Pole, No Use For A Name, 88 Fingers Louie. A ačkoliv Blink-182 nikdy předtím v Kanadě nehráli, lidé v publiku mluvili hlavně francouzsky a Mark měl na sobě růžový dívčí pásek, publikum se tria ze San Diega nemohlo nabažit. Už po hodině od otevření byla všechna trika prodána. Když došla trička, lidé se vrhli alespoň na nálepky. Markova sestra tehdy byla v takovém obležení, že jí nezbylo nic jiného, než vyhodit všechny nálepky, co měla, do vzduchu, aby si je šťastlivci ulovili.

Krom toho se představitelé festivalu o kapely postarali velmi dobře a Blink-182 se tak konečně mohli vyspat v dobrém hotelu. Poprvé od zahájení turné. Každá kapela byla ubytovaná zvlášť v místním lyžařském středisku a navíc dostala skipas na jeden den zdarma.

Po Kanadě zamířili Blink-182 opět na jih. Počasí opět ukazovalo vše, co umí. A tak kapela zažila neuvěřitelně silné deště, varování před tornády a rekordní vedra. Nikdo jiný tak turné neřekl jinak než „Turné podělanýho počasí“.

Pokračování příště




Stalo se během kariéry Blink (2)

Bláznivé kousky Ricka DeVoe, část druhá


Během „Turné podělanýho počasí“ se Rick DeVoe ke kapele připojil v kanadském Quebecu. Koncert byl velmi úspěšný a Rick si na oslavu dal pár piv. Vlastně to bylo hodně piv. V průběhu večera se Rick vydal do míst, kde se prodávala cérečka Blink-182 omrknout, jak to jde. Hodně jich prodaných bylo, ale Ricka přesto štvalo, že jich ještě pár zbývá. Rick proto zvolil zajímavou prodejní strategii (ovlivněnou alkoholem), vylezl na stůl a začal volat na odcházející lidi:

„Já jsem Lex Luthor, já jsem silný,“ křičel a byl jediný, kdo věděl proč.

„Když Rick viděl, že lidé nechápou, co se děje, řekl si, že za to může jazyková bariéra. Vždyť většina místních mluvila francouzsky. A tak, ve snaze o nápravu, se pustil do jiného jazyku, tentokrát španělštiny. Kterou ale v Quebecu nikdo nikdy nemluvil. Chudáci lidé absolutně netušili, co to ten vysoký, hubený Američan na ně pokřikuje. A tak jediné, co mohli udělat, udělali. Prostě utekli.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář