Dôvody rozpadu Blink182 II.
19. 7. 2007
Důvody rozpadu Blink-182 (II)
V prvním díle miniseriálu jsme se podívali na tři důvody rozpadu Blink-182: Děti, rodina & spol., Box Car Racer a peníze a sláva. Ve druhé a posledním pokračování rozebereme další tři důvody ukončení činnosti jedné z nejpopulárnějších kapela přelomu tisíciletí.
Důvod čtvrtý: Poslední deska
Asi žádná událost, žádná věc, nerozdělila fanoušky Blink-182 tolik, jako poslední řadová, bezejmenná, deska. A je to poměrně paradoxní, ale i toto album může za konec Blink-182. Vlastně celý příběh eponymní desky je docela zajímavý. Že se kapela vlastně před jejím natočením rozpadla už víme. Ale to je jen část příběhu. 2. ledna 2003 se celý nahrávací tým odebral do pronajatého domu v San Diegu, kde si Blink-182 udělali nahrávací studio. Mohli si to dovolit; a to jak finančně, tak celkovým postavením v labelu. To dosáhlo dokonce takové míry, že mohli Mark s Tomem v tisku veřejně prohlásit, že "poprvé mohou natočit desku tak, jak opravdu chtějí." Už je nic nesvazovalo, peníze, label... A tak Blink-182 tři čtvrtě roku strávili nahráváním desky, o které byli jednoznačně přesvědčení, že to je to nejlepší, co kdy udělali. A měli pravdu.
Bohužel, jak už to u podobných desek a koneckonců i kapel bývá, to nejlepší nebývá to nejoblíbenější. Po velkolepém úspěchu první major desky "Enema of the State" a jejím následníkovi "Take Off Your Pants and Jacket," který byl sice méně (komerčně) úspěšný, přesto prodej dosahoval řádů milionů, přišla deska, která stála na úplně jiných nohách, než ony dvě předchozí. Proč tomu tak bylo, o tom jsem se již zmiňoval v prvním díle našeho povídání. Zkuste si představit, že na něčem pracujete velmi usilovně po tři čtvrtě roku, ale váš výsledný počin se líbí lidem méně, než to, co jste splácali za dva měsíce. Koho by to nefrustrovalo? Samozřejmě, vždy v podobných případech uslyšíme jen otřepané fráze, že "na úspěchu desky nezáleží, důležité je to, co cítím já...". Ale to jsou jen fráze.
Jediným opravdovým úspěchem z oné desky byl singl I Miss You. Ano, to byl a stále je opravdový megahit. Ale ruku na srdce, důvodem úspěchu nejsou ti Blink-182. Tato písnička je prostě mainstreamově přijatelná pro drtivou většinu hudebních posluchačů, úspěch zaručen. Zato singly "opravdových" Blink-182 vyzněly víceméně do ztracena. A když na konci roku 2004 vyjadřoval DeLonge zklamání, že singl Down se vůbec neprosadil, bylo to jen potvrzením celkového obrazu desky. A tak, když na jaře roku 2005 opouštěl Blink-182, možná za tím byla ztráta víru, že v této kapele dosáhne ještě něčeho většího, než jen neuveřitelně velké hromady peněz.
Důvod pátý: Ponorková nemoc
Dovedete si představit, že vaši nejbližší kamarádi jsou zároveň vašimi kolegy v práci? A že s nimi jste několik let 200 dní v roce prakticky 24 hodin? Těžko. Představit si to umí jen ten, kdo něco podobného zažil. Je to normální, každý si někdy začne "lézt na nervy". Blink-182 nebyli výjimkou. Mezi fanoušky se sice takové zprávy obvykle nedostanou, ale bylo by naivní si myslet, že Tom, Mark a Travis byli ideální trojicí.
Když nastane ponorková nemoc, musí se jednat s rozumem. Dělat unáhlená rozhodnutí se obvykle nevyplácí, stejně jako když se vzájemné nevraživosti nedá možnost ventilace a drží se v sobě. To pak obvykle nastává kritický bod a výbuch. A možná tato nevraživost stála také za ne zrovna ideálními vztahy v Blink-182. Když si Hoppus v roce 2006 postěžoval, že DeLonge chtěl, aby se další deska (po eponymní) nahrávala u něj doma, zároveň dodal "Během nahrávání poslední desky Blink, Travis jezdil celej den z LA do studia v San Diegu, aby tam nahrál svoje party. Ale Tom by svůj dům neopustil". Možná kdyby si to tehdy vyříkali, vládla by mezi nimi lepší atmosféra.
Důvod šestý: Tom DeLonge
Ano, jakkoliv to pro méně zasvěcené zní možná podivně, tím největším důvodem je Tom DeLonge. Je to ten typ člověka, který lidi ostře polarizuje - jedni jej nenávidí, druzí milují. Je to člověk, který má rád věci plně pod kontrolou. Který o všem rozhoduje. Byl to on, kdo založil Blink. Byl to on, jehož nezaměnitelný hlas vytvořil charakteristické znaky celé kapely. Jeho humor byl pověstný a vlastně na něm stála celá kapela. S Markem se na pódiu i mimo něj doplňovali jako málokdo jiný. Byl to on, kdo z kapely odešel...
DeLonge ztratil v jisté době nad Blink kontrolu. Možná to bylo v roce 1998, kdy se rozhodli upsat major labelu, který kapelu změnil v podstatě od základů, DeLongovým hlasem počínaje. Možná to bylo v roce 2002, kdy kvůli Box Car Racer ohrozil další existenci Blink-182. Možná to bylo na konci roku 2004, kdy neurvale požadoval neuvěřitelně dlouhou pauzu kapely, což mu bylo umožněno, ale pak byl "donucen" zúčastnit se benefičního koncertu v Brazílii. Možná toto byla ta pověstná poslední kapka, díky které pohár trpělivosti DeLonga s řízením celé kapely přetekla.
A tak se zrodili Angels & Airwaves. Kapela, která není ani tak kapelou, jako osobním projektem Toma. On v této kapele řídí vše. On píše písničky a skládá hudbu. On vymyslel název. Jen jeho uslyšíte při koncertě. Konec konců to byl on, kdy vybral své spoluhráče, kteří v kapele slouží v podstatě jako pracovní nástroj. Chcete důkaz? Pusťte si nějaký rozhovor s kapelou. Budete muset hodně dlouhou dobu čekat, než uvidíte povídat i někoho jiného. Tom má prostě konečně svůj pracovní život zase plně pod svojí a ničí jinou kontrolou.
Jak těchto všech šest důvodů shrnout? Jednoduše - nedělejme z Blink-182 modlu. Nejsou to bohové; Mark, Travis i Tom jsou jenom lidi. I oni dělají chyby, i oni mají špatné dny. Nelze jim to vyčítat. Blink-182 jednoduše byli jenom kapelou. Ano, byla jednou z nejpopulárnějších, s nejširšími zástupy fanoušků, prodala více než 15 milionů desek, vyhrála několik cen... Ale pořád to byla jen kapela. A ty se občas rozpadají.
Bylo to všechno jinak? Možná. Zcela určitě existuje X jiných důvodů, které možná mají blíže k realitě. Ale tu my, obyčejní fanoušci, nikdy nezjistíme. Můžeme jen hádat, domýšlet se a psát podobné články. A věřit, že jednou budeme psát články na téma: Co všechno stálo za návratem Blink-182?!
Důvod čtvrtý: Poslední deska
Asi žádná událost, žádná věc, nerozdělila fanoušky Blink-182 tolik, jako poslední řadová, bezejmenná, deska. A je to poměrně paradoxní, ale i toto album může za konec Blink-182. Vlastně celý příběh eponymní desky je docela zajímavý. Že se kapela vlastně před jejím natočením rozpadla už víme. Ale to je jen část příběhu. 2. ledna 2003 se celý nahrávací tým odebral do pronajatého domu v San Diegu, kde si Blink-182 udělali nahrávací studio. Mohli si to dovolit; a to jak finančně, tak celkovým postavením v labelu. To dosáhlo dokonce takové míry, že mohli Mark s Tomem v tisku veřejně prohlásit, že "poprvé mohou natočit desku tak, jak opravdu chtějí." Už je nic nesvazovalo, peníze, label... A tak Blink-182 tři čtvrtě roku strávili nahráváním desky, o které byli jednoznačně přesvědčení, že to je to nejlepší, co kdy udělali. A měli pravdu.
Bohužel, jak už to u podobných desek a koneckonců i kapel bývá, to nejlepší nebývá to nejoblíbenější. Po velkolepém úspěchu první major desky "Enema of the State" a jejím následníkovi "Take Off Your Pants and Jacket," který byl sice méně (komerčně) úspěšný, přesto prodej dosahoval řádů milionů, přišla deska, která stála na úplně jiných nohách, než ony dvě předchozí. Proč tomu tak bylo, o tom jsem se již zmiňoval v prvním díle našeho povídání. Zkuste si představit, že na něčem pracujete velmi usilovně po tři čtvrtě roku, ale váš výsledný počin se líbí lidem méně, než to, co jste splácali za dva měsíce. Koho by to nefrustrovalo? Samozřejmě, vždy v podobných případech uslyšíme jen otřepané fráze, že "na úspěchu desky nezáleží, důležité je to, co cítím já...". Ale to jsou jen fráze.
Jediným opravdovým úspěchem z oné desky byl singl I Miss You. Ano, to byl a stále je opravdový megahit. Ale ruku na srdce, důvodem úspěchu nejsou ti Blink-182. Tato písnička je prostě mainstreamově přijatelná pro drtivou většinu hudebních posluchačů, úspěch zaručen. Zato singly "opravdových" Blink-182 vyzněly víceméně do ztracena. A když na konci roku 2004 vyjadřoval DeLonge zklamání, že singl Down se vůbec neprosadil, bylo to jen potvrzením celkového obrazu desky. A tak, když na jaře roku 2005 opouštěl Blink-182, možná za tím byla ztráta víru, že v této kapele dosáhne ještě něčeho většího, než jen neuveřitelně velké hromady peněz.
Důvod pátý: Ponorková nemoc
Dovedete si představit, že vaši nejbližší kamarádi jsou zároveň vašimi kolegy v práci? A že s nimi jste několik let 200 dní v roce prakticky 24 hodin? Těžko. Představit si to umí jen ten, kdo něco podobného zažil. Je to normální, každý si někdy začne "lézt na nervy". Blink-182 nebyli výjimkou. Mezi fanoušky se sice takové zprávy obvykle nedostanou, ale bylo by naivní si myslet, že Tom, Mark a Travis byli ideální trojicí.
Když nastane ponorková nemoc, musí se jednat s rozumem. Dělat unáhlená rozhodnutí se obvykle nevyplácí, stejně jako když se vzájemné nevraživosti nedá možnost ventilace a drží se v sobě. To pak obvykle nastává kritický bod a výbuch. A možná tato nevraživost stála také za ne zrovna ideálními vztahy v Blink-182. Když si Hoppus v roce 2006 postěžoval, že DeLonge chtěl, aby se další deska (po eponymní) nahrávala u něj doma, zároveň dodal "Během nahrávání poslední desky Blink, Travis jezdil celej den z LA do studia v San Diegu, aby tam nahrál svoje party. Ale Tom by svůj dům neopustil". Možná kdyby si to tehdy vyříkali, vládla by mezi nimi lepší atmosféra.
Důvod šestý: Tom DeLonge
Ano, jakkoliv to pro méně zasvěcené zní možná podivně, tím největším důvodem je Tom DeLonge. Je to ten typ člověka, který lidi ostře polarizuje - jedni jej nenávidí, druzí milují. Je to člověk, který má rád věci plně pod kontrolou. Který o všem rozhoduje. Byl to on, kdo založil Blink. Byl to on, jehož nezaměnitelný hlas vytvořil charakteristické znaky celé kapely. Jeho humor byl pověstný a vlastně na něm stála celá kapela. S Markem se na pódiu i mimo něj doplňovali jako málokdo jiný. Byl to on, kdo z kapely odešel...
DeLonge ztratil v jisté době nad Blink kontrolu. Možná to bylo v roce 1998, kdy se rozhodli upsat major labelu, který kapelu změnil v podstatě od základů, DeLongovým hlasem počínaje. Možná to bylo v roce 2002, kdy kvůli Box Car Racer ohrozil další existenci Blink-182. Možná to bylo na konci roku 2004, kdy neurvale požadoval neuvěřitelně dlouhou pauzu kapely, což mu bylo umožněno, ale pak byl "donucen" zúčastnit se benefičního koncertu v Brazílii. Možná toto byla ta pověstná poslední kapka, díky které pohár trpělivosti DeLonga s řízením celé kapely přetekla.
A tak se zrodili Angels & Airwaves. Kapela, která není ani tak kapelou, jako osobním projektem Toma. On v této kapele řídí vše. On píše písničky a skládá hudbu. On vymyslel název. Jen jeho uslyšíte při koncertě. Konec konců to byl on, kdy vybral své spoluhráče, kteří v kapele slouží v podstatě jako pracovní nástroj. Chcete důkaz? Pusťte si nějaký rozhovor s kapelou. Budete muset hodně dlouhou dobu čekat, než uvidíte povídat i někoho jiného. Tom má prostě konečně svůj pracovní život zase plně pod svojí a ničí jinou kontrolou.
Jak těchto všech šest důvodů shrnout? Jednoduše - nedělejme z Blink-182 modlu. Nejsou to bohové; Mark, Travis i Tom jsou jenom lidi. I oni dělají chyby, i oni mají špatné dny. Nelze jim to vyčítat. Blink-182 jednoduše byli jenom kapelou. Ano, byla jednou z nejpopulárnějších, s nejširšími zástupy fanoušků, prodala více než 15 milionů desek, vyhrála několik cen... Ale pořád to byla jen kapela. A ty se občas rozpadají.
Bylo to všechno jinak? Možná. Zcela určitě existuje X jiných důvodů, které možná mají blíže k realitě. Ale tu my, obyčejní fanoušci, nikdy nezjistíme. Můžeme jen hádat, domýšlet se a psát podobné články. A věřit, že jednou budeme psát články na téma: Co všechno stálo za návratem Blink-182?!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář